Tábor - Horky

Příměstská část

 

Historie

Zajímavé jsou na Horkách různě zbarvené hlíny, vzniklé zvětráním ruly. Jsou barvy namodralé, šedé, zelené, žluté, pískem hojně promíchané. Zvětráním kersantonu vznikla červená hlína cihlářská (u Broumovky). Nejdůležitějšími horeckými nerosty jsou leštěnec olověný (galenit) a leštěnec stříbrný (argentit). V museu táborském chová se pěkný kus galenitu s lístkem, na němž německy poznamenáno, že pochází ze zkoumání konaného na Horkách 9.srpna 1784. Argentit byla hlavní ruda, jež se na Horkách těžila. V Pintovce odkryli r. 1886 dosti mocné žíly živce draselnatého (ortkoklasu), na těžení však byly přece jen slabé. Zvláštností jest u Horek rudý, snadno krajitelný nerost, jemuž prof. Šafránek dal jméno „skalní mýdlo“. Z dolů vedle vzpomenutého již leštěnce těžilo se i blejno zinkové (sfalerit) i ryzí stříbro podoly vláskovité, lupenité a mechovité. Mimo to nachází se poblíže vesnice i vápenec ve velkých klencích – jsou tudíž Horky bohaty na nerosty jako málokteré jiné místo.

Těžení hor dáno již zašlo. Připomíná je zbořeniště důlní budovy (čp. 25) při dolu 155 m hlubokém. Komín při něm stojící postaven byl r. 1872, kdy jednalo se o obnovení těžby, ale již násl. roku od dalších pokusů upuštěno. Za cestou proti šachtě je halda u kováře, při níž stávala venkovní kovárna. Posledním kovářem byl v letech 70tých mistr Král. Stará pojmenování šachet: sv. Jana, sv. Barbory, sv. Antonína, sv. Trojice, sv. Terezie lid již zapomněl a říká nyní: „u haldy březové“, halda „u kováře“, „u haldičky“. Podle vypravování starých pamětníků vedla jedna štola až k Čelkovicům, kde u lázní při potoce vycházela na světlo. Tou se odváděla voda z dolů. Posud pamatují si lidé jména posledních havířů. Byli to: Matěj Dolejš a jeho syn z č.17, Vojtěch Kastner z č.1, Jan Dvořák z č. 12, Josef Bídař (č.11), Jiří Cicman, Němec (č.1), Frant. Dvořák (č.17), Josef Kočí (č.12), Matěj Bouza, štajgr (č.25) a syn jeho Vincenc. Hlavní majitel dolů jest Němec Mikeš, bydlící ve Vídni.

V dobách kdy se pěstoval v okolí len, bylo na Horkách několik tkalců, kteří tkali při vlastním svém zaměstnání zemědělském, jako Fr. Šedivý č.20, Josef Knotek č.28, Josef Knotek č.3, Frant. Hňup č.6, Jakub Říha č.23, Frant. Soukup, nájemník z č. 27. V čís. 12 a 47 bývaly hospody. Nyní většina obyvatelstva zaměstnána je polním hospodářstvím, mimo to žije v obci 7 zedníků, 2 tesaři, 2 krejčí, 2 dělníci na dráze, 1 maj. Cihelny, 1 kovář, 1 hostinský, 1 hajný, 1 úředník, 2 pensisté. V nájmu bydlí 11 rodin. Koncem r. 1925 napočteno bylo v obci 8 koní, 124 kusů skotu, 10 koz, 19 vepřů, 8 hus, 320 kusů kuru domácího, 45 holubů, 22 králíků, 19 úlů včel. V novější době zavádí se chov skotu bernsko-hanáckého.

Celková výměra obce jest 359.26 ha, z čehož je 153.21 ha polí, 16.45 ha luk, 2.53 ha zahrad, 16.34 ha pastvin, 158.73 ha lesů, 12.70 ha rybníků, 2.30 ha plochy zastavěné, 8.84 ha veřej. majetku a 0.64 ha půdy neplodné. Čistý výnos pozemků jest 4.535.72 Kč. Obec sama vlastní 6.31 ha půdy, obec čelkovická 5.26 ha a táborská 139.93 ha. Pozemky jsou zde: U trejbu, u hliněné strouhy, v roklinách, u kosy, Špácko, u mostků, v pařezí, na dračkách, na kobylí hlavě, u krchůvku, na číhadle, na vrších (510 m nad m.), u německé studně, v hliněném vrchu. Části Pintovky nazývají: na baště, u sv. Eleonory (studánka), u srnky, Jelení skok, u poustevníka, had a žáby, Domečkovo zátiší, Vlčí důl, u starého výletiště, ve strništi, u dubu, u obrázku, u sedláka, Růžičkova strouha, olšová strouha. V této bylo páleno dřevěné uhlí. Ve vsi pozoruhodna jsou vrata při č.1 a 19. (toto slulo „ bergmeistrovská chalupa“) a štít statku č.5, kde jest též pěkné sklenutí vrat s letopočtem 1844. Majitel toho statku, starosta Jindřich Knotek, daroval táborskému museu „hromový klín“, dávno v rodině chovaný (neolitickou sekerku). V rodině Jana Knotka č.2 mají starou šavli, prý zanechanou zde Francouzi za válek napoleonských. Na poli Jos. Knotka č.3 vykopali r. 1902 při stavbě elektrické dráhy popelnici i jiné předměty a posud jest tu vyvýšené místo, připomínající mohylu, jež by zasloužilo prozkoumání.

Výminkář Josef Knotek, letos u věku 91 let zemřelý, zvaný obyčejně „Hanák“ nebo „Kadlec“, vypravoval, že pod Horkami „na krchůvku“ mezi dvěma loužemi zakopán jest kalich a monstrance. V místech těch pohřbívali zemřelé na choleru. Kdysi za večera spatřil na tom místě modrý plamínek. Běžel to říci domácím do světnice, ti hned vyběhli, ale ničeho již neviděli. Jan Knotek z č.2 vypravoval o svém dědečkovi, kterak kdysi v noci jel ze mlýna Bendeláku. V „hliněném vrchu“ voli zastavili a dědeček spatřil před nimi velkého černého psa. Zaříkával jej a pes spadl do strouhy.

V době poddanství příslušely Horky k panství táborskému, ale zachovaly si vyjimečné postavení předměstských „měšťanů“. Horečtí bývali voláni toliko k opravě lužnického mostu a městských šanců. R. 1880 odděleny Horky od obce čelkovické jako samostatná obec.

O vzdělání občanů postaráno jest obecní knihovnou, jež měla r. 1927 115 svazků a 153 výpůjček 20 čtenáři. R. 1907 založen byl v obci sbor dobrovolných hasičů, jehož velitelem od počátku jest Václav Rezek a r. 1910 založen „Čtenářsko-ochotnický spolek pro Horky a Větrovy“. Přiškolena jest obec k staroměstskému obvodu v Táboře. Před rokem 70. min. stol. chodily některé děti i do Klokot a do Slap. Staří pamětníci vypravují, že dítky slušnějšího zevnějšku ponechávány byly ve školách táborských, ostatní odkázány do školy klokotské.

Roku 1921 bylo v obci napočteno 45 domů a 286 obyvatelů. „Po doškách“ říká se tu: u Hanáků nebo u Kadleců (č.28), u Václavů (č.5), u Francků (č.3), u Kadlusů, u Vítů. Z rodin ve vsi usedlých nejstarší jsou rod Knotkův (1684), Hňupův (1684) a Rezkův (1737).